Ostrov Guadalcanal jsme nechali za zády a vydali jsme se na druhou část našeho putování Pacifikem blíže k Austrálii. V Honiaře jsme nastoupili do letadla a vzlétli směrem k souostroví Vanuatu. Přistáli jsme na ostrově Espiritu Santo, kde nás již čekal zástupce Aquamarine Santo, který nás přepravil do hotelu s příznačným jménem "The Deco Stop Lodge". První co nás překvapilo bylo místní klima, které se výrazně lišilo od toho na co jsme si postupně (a nutno podotknout že obtížně) na Šalamounových ostrovech zvykli. Vlhko a horko vystřídalo počasí, které je obvyklé spíše z Chorvatska. Příjemná změna (téměř až zima). I teplota vody klesla na 27°C, takže jsme konečně vytáhli naše haubny, které na Šalamounových ostrovech byly zcela zbytečné. Celodřevěný "hotel" byl velice příjemný, nicméně základna ležela o 3 kilometry dále, takže jsme si museli veškerou výstroj nechávat v hotelu, který k tomu ovšem byl přizpůsoben - nádrže s vodou k praní výbavy a sušáky. Každé ráno přijel mikrobus s vlekem, na který jsme naložili výstroj a nechali se odvézt na lokalitu, která byla vzdálená zhruba 15 km. Na tomto ostrově působí dvě velké potápěčské základny z nichž každá má svůj vlastní přístup k vraku SS Coolidge zabezpečený závorou. V porovnání s tím, co jsme zažili na Tulagi, byl toto naprosto odlišný přístup k potápění založený spíše na komerci.

 

Hned první ponor k vraku SS Coolidge nás překvapil. Bezdekompresní ponor trvající 30 minut se skládal z pouhých 15 minut vnější prohlídky vraku a následujících 15 minut jsme trávili na uměle vytvořené korálové zahradě při plnění "dekompresních" zastávek, které základna vyžadovala. Ačkoliv se nám to zdálo zcela zbytečné a nesmyslné, museli jsme akceptovat pravidla této základny, která se oháněla kanadskými potápěčskými tabulkami. Poté co jsme vylezli z vody jsme na otázku průvodce jak moc jsme nadšeni z ponoru odpověděli, že to byl pěkný check-dive a že se těšíme na pořádné potápění. Průvodce chvíli nemohl nalézt správný anglický výraz a jen se rozpačitě usmíval. Podařilo se nám ho však přesvědčit, že budeme dělat dekompresi a bezpečnostní zastávky podle sebe, takže následující ponory již byly o něco delší.

 

Celkem jsme udělali asi 5 ponorů s mono lahví a následně jsme si vyžádali dvojčata, která tato základna měla v nabídce. Ukázalo se ovšem, že to není tak jednoduché a nakonec se jim podařilo dát dohromady jen jedno klasické dvojče s uzavíratelným manifoldem a jedno independent dvojče. Pořád lepší než nic. S výměnou lahví jsme vyměnili také průvodce, který s námi absolvoval o něco hlubší a delší ponory. Tak jako tak měla tato základna opět striktně omezenou maximální hloubku a to 60 metrů, ve které se nacházela hřídel ke šroubům lodi. Šrouby jako takové byly ovšem demontovány a použity pro sesterskou loď SS Coolidge již krátce po válce.

 

Přestože jsme měli dvojčata, tak při jednom z ponorů do strojovny jsme dostali průvodce s monolahví. Ještě na břehu jsme se domluvili, že nás provede strojovnou, kontrolní místností a vyvede nás ven a sami si pak proplujeme nákladové prostory v přední části lodi, jelikož jemu už by na to nevystačil vzduch. On měl mezitím počkat na břehu. Bohužel se ve stejnou dobu na vraku potápěl ještě jeden potápěč, kterého nebavilo čekat až dokončíme čtyřicetiminutovou dekompresi a přiměl našeho průvodce, aby ho odvezl na hotel. Naneštěstí je přitom spatřil někdo ze základny a průvodce se dostal do obtížného vysvětlování, jaktože má ještě potápěče pod vodou bez dozoru. Ten si tedy vymyslel historku o tom, že jsme mu pod vodou zamávali a zmizeli v nákladových prostorech. Poněkud nepříjmená situace pro nás. Následné vysvětlování a nevraživé pohledy nám potápění na tomto vraku rozhodně nezpříjemnily. Nicméně jsme si to s průvodcem vyříkali a vše se urovnalo. To jen pro zajímavost jedna z našich nesčetných příhod.

 

SS Coolidge byl původně luxusní zaoceánský parník, který byl za války převeden do služeb amerického námořnictva a přepravoval vojáky a náklad z USA do Tichomoří. 240 metrů dlouhá loď plula z USA na ostrov Espiritu Santo, kde čekala na vlečný remorkér, který ji měl doprovodit do přístavu. Kanál mezi ostrovy byl totiž zaminován. Během čekání ovšem posádka lodi spatřila ponorku o které se domnívala, že je nepřátelská. Navíc kapitán lodi nebyl voják, takže neměl dostatečné informace o pohybu vojenských plavidel v oblasti. Vydal proto rozkaz k plavbě plnou rychlostí vpřed, aby unikl nebezpečí. Během několika minut narazila loď na minu. Loď se začala naklánět, takže se ji kapitán rozhodl navést na mělčinu tak, aby zachránil posádku i materiál. To se mu podařilo a všech pět tisíc vojáků bezpečně opustilo loď. Veškerou výzbroj nechali na palubě, jelikož se očekávalo, že loď odtáhnou na opravu do doků, kde veškerý materiál vyloží. Během noci se ovšem loď přetočila na bok a sklouzla po svažitém dnu do hlubin. Ironií osudu se ukázalo, že ponorka, která kapitána vyděsila, byla spojenecká. Naštěstí během evakuace lodi zahynuli pouze dva námořníci pomáhající při evakuaci.

 

Loď leží na levoboku a přídí ke břehu, přičemž ta se nachází ve 24 metrech pod hladinou. Vyžaduje to proto jistou dávku představivosti a pohledem si stále otáčet loď v jejím přirozené poloze. Po válce se australská armáda rozhodla zbavit tento obrovský vrak ekologické zátěže a to tím, že do boku lodi podle konstrukčních plánů vyžezali velké otvory, kterými vyčerpali zbývající palivo a jiné škodlivé látky. To nám v dnešní době usnadnilo přístup k vnitřním prostorům lodi jako například strojovna, kontrolní místnost k motorům, elektrické turbíně a salónku se známým reliéfem Lady atd. To nám umožnilo provádět pohodové penetrační ponory bez zbytečné ztráty času při proplouvání palubami a chodbami. V lodi se totiž nachází doslova labyrint chodeb a chodbiček a orientace je tu poměrně obtížná.

 

Tím, že vojáci a posádka nechali na palubě veškerou výstroj, je tento vrak skutečně plný různých artefaktů. Nalezli jsme tu vše od plynových masek, pušek, bajonetů, helem, nádobí, munice až po psací stroj. Zkrátka vše zůstalo ležet na místě, kde to před více jak 60 lety vojáci nechali. Nákladové prostory jsou plné jeepů, nákladních a osobních aut, vojenského materiálu i houfnic. Zkrátka stále je na co se dívat.

 

My jsme se ovšem nepřišli pouze dívat, ale hlavně fotit. S viditelností z pohledu "fotografa" to tu ovšem bylo opět poněkud na štíru. Navíc nám odešel externí blesk Hartenberger 625 a jeden DS 200 IKELIT, takže poslední záběry jsme byli nuceni dělat jen s jedním bleskem DS 200. Naštěstí nás tato smůla nepotkalo již na začátku naší cesty.

 

Na vraku SS Coolidge jsme odpotápěli devět ponorů, přičemž na takto obrovském vraku by se jich dalo udělat dalších deset. Většina potápěčů se také soustředí pouze na ponory na SS Coolidge a na základě doporučení báze zcela vynechá druhou zajímavou lokalitu - Million Dollar Point. Ten se nachází o dalších pět kilometrů dále po pobřeží. Na konci války totiž měli spojenci na ostrově spoustu stavební a vojenské techniky používané ke stavbě letišť a silnic, kterou ovšem nechtěli převážet zpět do USA. Jednak by to bylo velice drahé, ale zejména by to poškodilo americkou poválečnou ekonomiku přívalem vojenských výprodejů.

Proto se američané rozhodli tuto techniku nabídnout za určitou úplatu místní samosprávě, které ovšem bylo jasné, že technika na ostrově tak jako tak zůstane. Proč by ji tedy kupovali? Tento vychytralý přístup se ovšem američanům nelíbil, takže se rozhodli postavit pontony a veškerou techniku do slova a do písmene naházeli do moře. Tím pro nás vznikla potápěčská lokalita o rozměrech půl hektaru, kde se v několika vrstvách (od 3 do 45 metrů) nachází obrovské smetiště. Představte si Koparki po šedesáti letech vynásobené 100x. Plno bagrů, nákladních vozů, vysokozdvižných vozíků, buldozerů, jeřábů, aut a nespočet motorů a náhradních dílů. K ponoru na této lokalitě nám nicméně stačil jeden dvouhodinový ponor s dvojčetem 2x11l, během kterého jsme si prohlédli vše co jsme chtěli.

Naše putování Pacifikem se již blížilo ke konci a my jsme tak mohli hodnotit tyto ponory jako zdařilé a zajímavé, nicméně velmi komerčně zaměřené. Se slzou v oku jsme tak nasedli do dvoumotorového letadélka (asi po americké armádě) a po hodinovém letu přeletěli do hlavního města souostroví - Port Villa. Tam nás již čekal náš Boeing na Nový Zéland. V Aucklandu jsme si ještě udělali jednodenní přestávku a vyrazili přes Sydney a Singapur do Frankfurtu. Po třítýdenní odmlce jsme s údivem nastartovali naše auto a vyrazili zpět domů do Liberce. Po čtyřiceti tísících kilometrech konečně doma!