Léta páně 2007, přesně 27. prosince 2007 jsme s Houbou přijali pozvání na potápěčskou akci na Kristýně. Nejednalo se o potápění, ale o posezení s klukama od jiných klubů a nějaké promítání.
Nutno podotknou, že tam byla zima jak v prdeli, topilo se v krbu jak v krematoriu, ale zima byla stejně. Atmosféra byla fantastická a musím říct, že videa která klucí prezentovali byla úžasná, takhle jsem se dlouho nezasmál. V průběhu večera Viktor slíbil, že v nadcházejícím roce 2008 bude více potápět a fotit. Hned potom se vrhnul na Houbu a oznámil mu, že spolu letí do Mexika. Hele „bubáku“ a ty letíš s náma. Paráda, no přeci ty dva nemůžu nechat letět samotné že. No tak se to tak nějak na hrubo domluvilo. Prostě se poletí a nějak se to udělá. Oba jsme si s Houbou  mysleli, že to dá Viktor dokupy a my se jen přidáme. Prdlajssssss.

Po několika telefonátech bylo jasno, že to bude trochu jinak. Takže ještě ve starém roce jsem začal shánět veškeré informace o potápění. Měl jsem kliku a narazil na velmi ochotné lidi. Tudíž již za dva dny jsme věděli kam poletíme, kde budeme bydlet a potápět. Jako další člen teamu pojede Aleš Kocourek. Přímo na Silvestra jsem koupil letenky a bylo rozhodnuto, 29. ledna 2008 letíme do Mexica. Letecká společnost nám vyšla maximálně vstříc a dostali jsme „potápěčský set“ - 20kg + 30kg na hlavu. To bylo velmi dobré, protože Viki i Alda táhnou fotomatroš a jen ty Vikiho blesky je nálož. Mimo to nám byly upřesněny podmínky - HIDky musíme mít v příručním zavazadle a rozmontované a vybité ! V 30 kilovém báglu musí být pouze potápěčské věci, nic jiného. V případě že tam budou osobní věci bude zavazadlo vyřazeno a bude se muset zaplatit jako nadváha – 20 Eur za kilo.

Hned po novém roce začalo bláznění co vlastně sebou. Voda má 25 stupňů, což je dost, ale při 2 hodinových ponorech nám určitě bude zima. Klucí z Mexika doporučují sucháče a nic už neřešit. Aleš prefruje mokrý oblek a nelepit na něj kapsy. Houba blázní, já blázním, Viki má vše na salámu. Po několika telefonátech, mailech a hlavně „skypech“ bylo rozhodnuto. Pojedeme se sucháčema, není co řešit. Z Liberce jedeme k Aldovi, kde přelezeme do jeho auta. Odlet je 29. ledna 2008 v 11:00 hodin z Mnichova. Přistání téhož dne v 17:00 hod. v Cancunu.

Dlouhá cesta za sluníčkem

Ještě 28. ledna večer dolaďujeme v kolik vlastně vyrazíme. Po dohadech jsme se domluvili, že v půl 3 odjíždíme, Viki nás naloží doma za kopcem. Maličkaté zdržení a už jedeme na Neratovice k Alešovi, cestou je mlha jak kráva, takže pěkně pomalu. Alda je na firmě, věci přeházíme do Tranzita a jedeme dál. Viki cestou provádí tuning Alešovýho auta, snad to jeho dělníci ocení, až jim auto vrátíme. Na letiště Mnichov jsme dorazili v půl desátý, což je tak nějak akorát. Nahážeme zavazadla na odbavení, Viki krapítko mimo váhu, ale vošklivá němka se usmála a nijak to neřešila. Zavazadla prošli, teď ještě mi. No je to za náma a už sedíme v druhý hale a koukáme na naše éro Airbus A 330-200. Viki je lehce nervózní a „kouří“ jeden bombón za druhým. S německou přesností a hodinovým zpožděním odlétáme směr Cancun v Mexicu. V letadle sedíme přímo u záchodů a asi po půl hodině letu už chci vybírat poplatek za použití WC, lidi pořád choděj. Snažíme se usnout, ale moc to nejde. V nařezaný tramvaji se spí blbě. Letušky jsou neskutečný kočky. Jídlo ucházející, pivo taky, let jako takovej v klidu, ale strašně dlouhej. Přistání v Cancunu bylo v pohodě. Z výšky 12 kilometrů jsme byli na zemi za 8 minut, což připomínalo spíš volný pád než klesání k letišti, pak to ťuklo a bylo vymalováno. Kluci vod Luftwave to zmákli perfektně. Nutno ještě dodat, že jsme celou cestu letěli ve sluníčku, čas přistání byl v 17:50 hod. A u nás doma bylo hodně po půlnoci. Po krátkém odbavení čekám na zavazdla. Ti dobytci mi někde urvali držadlo. Před příletovou halou se na nás vrhli taxikáři. Začali jsme hledat kluky od CC, ale nikde nikdo. Asi po půl hodině jsem začal propadat panice. Ještě že v doma je věčně on line na netu Milan, který skypne klukům a sdělí jim, že již čekáme a dá jim moje číslo. Prej jsou již na cestě a do 5 minut u nás. Uběhla hodina, přemýšlím jakou hroznou smrt pro ně zvolím. Po krátkém SMSkování jsme se našli, ufffff. Naložení věcí a vyrážíme do Tulumu, kde bude příštích 12 dní naše základna. Asi po 5 kilometrech nás odstavuje armáda. Mladí kluci se samopali a na džípu kulomet, paráda. Hned se na nás sesypali jak vosy. Hledali naše drogy, nenašli. Z další cesty si moc nepamatuju, jen jsme chvilku vandrovali do Davida a pak jsem usnul. Probudil jsem se až v Tulumu před základnou CC. S klukama jsme se pozdravili, odnesli jsme věci na hotel Addy a šli na večeři a pivo. Moc dobré papání, pivo nic moc. Je úterý asi 23:00 hod. mexického času. Je domluveno, že zítra ještě potápět nejdeme, jsme unavení a potřebujeme se trošku rozkoukat a aklimatizovat. Vedro je jak kráva.

Dobré papání, DIR

Ráno vstáváme každej jinak, já osobně 5 ráno. Venku je ještě tma a tak jdu na terasu hotelu. Chvilku stojím a najednou na mě mluví Viki, taky nespí. Sednem pod slunečníky a kecáme. Když vyleze zbytek tlupy, tak jdeme na CC a pak do města na snídani. Opět moc dobré papání, já biftek, Viki a Houba vajíčka se šunkou a Alda ovoce s jogurtem. Kafe, juice a zelenina v oleji a druhá miska s takovou zeleninovou sračkou, hnus zelenej a červenej. Během dne pocouráme po Tulumu, ochutnáváme místní pivo a koukáme po ženských. Jsou příšerný, najdou se i malé vyjímky, ale jsme tu teprve jeden den. Odpoledne sedíme na CC a máme briefing. Při tom proběhla kompletace a kontrola výstroje. Kluci Duškovi jsou oba ortodoxní DIR, takže jsme se začali o některých věcech dohadovat, nicméně jsme kritikou výstroje docela prošli. Po domluvě je naplánováno potápění a to dva ponory denně, první ponor z postupové stage lahve a druhý z dvojčat. Mezi ponory přestávka a malý oběd, tři dny potápění v kuse, pak den přestávka a zase tři dny potápění. Máme domluveno 14 ponorů v jeskynních. Večer nás Zdeněk vzal na malou přojížďku po cenotech. Navštívili jsme Calaveru - díra do skály a CarWash, obě místa jsou úžasná, voda křišťálově čistá a teploučká - 26 stupínků. Zítra se jedeme rozpotápět na lokalitu Taj Mahaj.

Cenote Taj Mahal

Opětovně se budím kolem 5 ranní, dneska jdeme konečně do vody. Klucí vybrali cenot Taj Mahal, který je asi 40 minut od naší základny v Tulumu. Na místo jedeme dodávkou, cesta bez problémů až do místa, kde se z hlavní silnice odbočuje do jungle. Zde neskutečně drhneme podvozkem, dodávka na to prostě není. 5x kompletní potápěčská výbava, 5x stage a 5 chlapů, to je prostě na tuhle cestu pralesem moc. No tak David jede sám a my jdeme pěšky. Příroda je úchvatná, místo ponoru mi připomíná libereckou botanickou zahradu, je to tu překrásné, voda opětovně čisťoučká. Jen to strašné dusno. David nám udělá krátkou prezentaci systému, vysvětlí jak a kudy půjdeme do vody. Začínáme strojit a hup. To co bylo pod vodou je neskutečné, to se nedá popsat, to se prostě musí vidět. První ponor trval 61 minut s vynořením v dalším cenotu. Zde jsme si krátce sdělili zážitky a domluvili pravidla pro návrat. Na té samé lokalitě jsme udělali ještě druhý ponor 66 minut, kdy se šlo jinou cestou. V průběhu ponoru jsme mockrát narazili na halokliny, místa kde se míchá sladká voda se slanou. Docela zajímavý efekt, který klucí s foťákama vůbec nedokázali ocenit, Viki nadával jak špaček.
Večer proběhlo vyhodnocení akce, David nás vůbec nešetřil, byl docela překvapenej a musím říci, že mi taky. David je ortodoxní DIR jeskynní potápěč a naše postupy před ponorem mu vůbec nešli pod nos. Takže nám zvednul mandle a vše bude již od zítřka úplně jinak.

Grand Cenote, Cenote Kolimba

Ty snídaně jsou docela palba, jestli to takhle půjde dál, tak tu přibereme každej tak 5 kilo. Dneska jedem potápět asi nejznámější centot, a to Grand Cenote. Místo je asi 10 minut od naší základny, dneska s náma jede Zdeněk. Po příjezdu na místo opětovně nechápeme, zase botanická zahrada s chodníčky, můstky a v neposlední řadě křišťálová voda. Je to impozantní, všude okolo vás pobíhají živočichové, které znáte pouze ze ZOO nebo botanických zahrad, krásná příroda. Zdeněk nás seznámí s ponorem. První ponor uděláme zde a na druhý se přesuneme o kousek dál, k jinému cenotu. Po vstupu do vody jedeme kontrolu tak, jak ji kluci vyžadují. Je to docela pakárna, ale je to zcela určitě správné a přesto vlak nejede. Po zanoření se nám naskýtá velmi známý, nicméně opětovně impozantní pohled. Odsud je asi nejvíce známých fotek, takové ty siluety potápěčů v dopadajícím světle do jeskynního systému, i kluci to mají v logu. Voda je modrá, křišťálová, všude okolo nás jsou hejna rybek. Jsou to velmi nám všem dobře známé akvarijní rybičky – Tetry, Paví očka a Cichlidy, ale tady jsou vybarvené a hlavně velké, o moc větší než je známe. Hejno Teter nás vždy provádí do jeskynní a pak se s námi zase vracejí zpět, využívají našich světel, aby se taky podívali tam kam normálně neplavou. Ponor 63 minut, to co jsme viděli opětovně nádhera, úplně jiná výzdoba jeskynní, ačkoliv jsou ve stejném systému Sac Actum. Po ponoru jsem utrhnul manžetu na sucháči, se asi poseru. Zdeněk v tom nevidí problém, na shopu je dost mokrých 3mm obleků. No uvidíme.

Na druhý ponor se přesouváme o 3 kilometry vedle, k cenotu Kolimba. Zde se našlo nejvíce Májských relikvií a zejména lidských pozůstatků.Maličkaté jezírko za malou průchozí jeskyní. Všude jsou náboženské artefakty. Nechce se ani věřit, že v tom malém jezírku je vstup do jeskynního systému. Na místě jsou dva potápěči, kteří zanořují před námi. Chtějí udělat delší ponor s přestávkou a vynořením v jiném cenotu a pak s návratem zpět, stejnou cestou. Zdeněk nás upozorňuje, že prostory jsou úzké, velmi kalivé a místy se budeme plazit. Kluci s foťákama nejsou moc nadšení, ale mrkneme se zase do jiné díry. Tentokráte cave linka začíná už na povrchu, u hladiny, což tu není zvykem. Po zanoření je mi už naprosto jasné proč. Do vstupu jeskyně jdu jako poslední a už není vůbec nic vidět, držím linku a posouvám se dopředu, cca. Po 5 metrech se systém rozevírá a voda je opětovně čisťoučká, kluci jsou na místě a vyrážíme. Jeskyně je o hodně užší,  Délka ponoru 57 minut, pravidlo třetin je neúprosné a striktně ho dodržujeme. Když se vrátíme na místo vstupu, tak je před námi jen hnědá kalná díra, sediment si vůbec nesednul. No nic, linku máme, tak hurá do toho bláta. Všichni jsme na hladině. Musím říci, že ponor ve 3mm mokrém obleku byl úplně v pohodě, ani chvilku mi nebyla zima, prostě plně dostačující. Na místě jsme pořídili spousty suchých fotek. Jsou zde dvě obětní místa, je to síla, když koukáte na zajímavou sochu a uvědomíte si, že na ní porcovali lidi ! Májové byli docela drsňáci, mordovali se jak koně. Než jsme dobalili, tak přišli i kolegové co šli před náma. Neměli žádný problém se zakalenou vodou, počítali s tím a byli to profíci, jezírko s blátem se prostě nedá nezakalit.

Cenote Dos Ojos

Dneska jedeme na velmi známé místo. Cenot Dvě oči. Vzhledem k cestě jedem tentokrát teréňákem. Cesta na korbě je síla, cenot je asi 40 minut od základny, vítr pěkně ochlazuje a v tom vedru je to příjemné. Cesta pralesem je úžasná, skáčeme na korbě a David co řídí to nijak neřeší. Po cestě potkáváme tlupu asi 30 terénních čtyřkolek, to musí bejt taky dobrej masakr lítat po pralese na tědlech vozítkách. Na místě opětovně David představí lokalitu, vysvětlí postupy a domluvíme cestu. Jde se do vody. Začínáme vstupem vpravo, nemusíme kopat, je zde slabý proud, který nás lehce unáší tou nádherou. Asi po 20 minutách míjíme krápníkový lustr.To je velká paráda. 140 Barů, otáčíme a vracíme se. Ten slabý proud je najednou sakra moc znát. Bolej mě nožičky, ale pádlujeme. Ponor 69 minut. Mezi ponory donesl David nějaké místní jídlo, je to něco mletého s masem, zabalené do banánového listu. Docela to ujde. Druhý ponor začínáme proti proudu na cavernové lince. Asi po 15 minutách po cavernové lince navazuje David jump do leva a pokračujeme již po cave lince. Je to tu opětovně nádhera. Jdeme proti proudu, ale není to tu nijak hluboké, max. 8,5 metru, což nám umožňuje velmi malou spotřebu. Na třetině obracíme a necháme se lehce unášet proudem, není to nic významného, kopat se musí stejně. Cestou zpět jsme si odskočili do Bat Cave – jeskyně netopýrů. Zde jsme se vynořili a chvilku se kochali suchou částí systému. Ponor měl celkem 102 minut.

Veget, Coba, krokodýl

Je potřeba trochu nechat tělní schránky odpočinout a vysytit a taky něco málo kultury tady omrknout. Odjíždíme do starobylého májského města Coba, hned na začátku vidíme u vody válet se krokodýla. Zastavujeme a začíná seznamovaní.  Pár fotek jsme s nima udělali. Dle všech průvodců jsou v neděli prohlídky zadarmo. Není tomu tak, proč taky. Právě o víkendech je největší příliv návštěvníků, tak proč nevybírat. Po zaplacení jsme v parku, je zde mnoho „taxíků“, šlapacích taxíků, ale my jdeme pěšky. Fotíme jak Japonci, srandy kopec. Na jedne z bočních cest v pralese jsme našli hnízdo nějakých vos. Chvíli fotíme a pak je začneme dráždit, chce to akci. Samozřejmě že akce byla, jedna mě píchla do huby, když jsme utíkali.Postupně jsme došli až ke známé pyramidě Coba. Vylezeme nahoru, lapáme po dechu. Výhled je parádní, ale nikde nic není, prales, prales a prales. Jo a ten rybník s krokodýlama. Prošli jsme skoro všechny pamatáky a mažeme domů s tím, že někde zastavíme a dáme si něco k jídlu. Cestou jsme narazili na moc pěknou hospodu, už z venku je vidět, že bude drahá. Sedáme ke stolu s jediným přáním, hlavně pivo a pak se uvidí. My víme že je neděle, ale co servírka ? Jedinní hosté, bude hustá ? Budenos dias, mnogo cerveza. Si seňor. Není problém, pivo bude. Už k nám ale běží číšník a omlouvá se, je neděle, žádný alkohol. Tak nám polibte prdel, takhle drahý jídlo a bez piva nechceme. Jedeme dál. U cesty je malej stánek, kde dělaj Tacos a sedí tam místní. Zdeněk parkuje se slovy, kde jsou místní tam můžeme taky, bude to dobré jídlo. Sedáme ke stolku a nestačíme se divit. Servírka a kuchařka v jedné osobě je asi 60 letá ženská, která má chlupaté ruce jak opice. Když říkám opice, tak myslím hodně chlupatou opici. Černé husté chlupy, dlouhé asi 5 cm ! Ani Viktor, velkej drsňák se neodváží ji vyfotit, což je škoda, protože se zcela zjevně jedná o chybějící Darwinův článek mezi člověkem a opicí. Paní nám namíchla džus z pomerančů, což byl další hnus, no uvidíme jídlo. Nebylo to k žrádlu, studený, tvrdý, hnusný. No žaludek jsme zaplácnuli a jedeme do Tulumu. Na pláži mají pivo pořád, svátek nesvátek pivo mají. Je to neskutečná pohoda sedět pod palmami a chlastat studený pívo. U nás doma je skoro půlnoc, tady krásně svítí sluníčko a je teplíčko. Moře je moře. Po pár pivech jedem na shop, aby Davidovi nebylo smutno a taky se pomalu blíží čas večeře.

Cenote Calavera

Parádní díra do země, už jsme ji viděli hned po příjezdu, ale to bylo v noci. Tohle je krásný jezírko, jen ten vstup a hlavně výstup bude masakr. Po zaparkování musíte věci odnést asi 200 metrů do pralesa, což v tom vedru zase nejvíc ocení Viki. Do jezírka se musí skákat z výšky cca 3 metry, je to paráda. Vylést se pak bude muset po velkém kolmém žebříku. První ponor 56 metru  po vynoření jsme věci nechali ve vodě a sami po žebříku vylezli ven, dáme pauzu, něco sníme a hlavně je potřeba bumbat. Při odpočinku vzniká i foto „naftaři“, které je zatím nejlépe hodnocené v mexických bublinách. Po hodině a půl jdeme na druhý ponor, délka ponoru 92 minut, maximální hloubka 17 metrů. Ponor je dekompresní, ale těžce pohodovej. Na tomto cenotu kluci nafotili jedny z nejhezčích UW fotek. Zbytek dne probíhá standardně, večeře v hodpodě, nějaký pivko a spinkat.

Cenote Nonoch nah Chich

Docela urputná cesta pralesem, cestou jsme potkali zajímavej terénní vyhlídkovej autobus, udělanej z náklaďáku Mercedes, ale jinak dobrej. Na místě je malé městečko, nebo spíše pár budov, kde je samozřejmě shop s cetkama a hlavně zase díra do země. Přístup je špičkovej po krásnejch schodech, ale od aut asi 400 metrů. Transport k vodě v tom vedru opět masakr, Viktor zase musí chodit sem a tam a to jsme ještě našli hnízdo leguánů a tak jsem nejdříve fotili je. První ponor 75 minut, po vynoření klasicky malá přestávka hlavně na pití. Druhý ponor 77 minut. Tady to nikdy nezklame, prostě paráda a ačkoli měly oba ponory průměrnou hloubku 5 metrů ! tak to byla nádhera. Večer jsme šli pro změnu do hospody. Houba chtěl do divadla, ale přehlasovali jsme ho.

Cenotone Mayan Blue

 Dneska to máme namíchaný, ráno kultura a odpoledne potápění. Brzy ráno nás Zdeněk veze k starému májskému městu, kde tomu nikdo neřekne jinak než zříceniny v Tulumu. Doporučil nám jet hodně brzo než se tam nehrne horda lidí a tak než zase začne krutě pálit slunce. Město, nebo spíš to co z něj zbylo je překrásné, kor po ránu. Nikde nikdo, pohoda na focení, klid. Jen tam s námi byla rodina zcela debilních francouzů, kteří se okolo nás pořád motali. Teda až do chvíle, než si je Aleš vyfotil. Paní začala řvát co si to dovoluje. Aleš jí na to řekl, že je pedofil z Bulharska a už byl klid. Francouzové zmizeli. Než jsme to celé prošli, tak už hrnuli lidé, stovky lidí a mezi nima hromady čechů. Bereme si taxika a jedem zpět do Tulumu. Dáme si obýdek a pak pojedeme na cenot Mayan Blue. Viki dneska vypouští, nechce se mu. Po příjezdu na místo bylo malé spestření. Mladá nahatá holka, celá odzhora až dolu tetovaná. Nicméně kozy měla pěkný. Místo zase moc pěkné, houba zapoměl sucháč, tak pro něj kluci jeli, alespoň mám čas vyzkoušet to svoje pouzdro do vody. Neteče tam, tak do něj strčím foťáček a až budeme vylejzat tak zkusím udělat pár fotek. Ve vodě to byla síla, strašná spousta rybiček, zase akvárko a asi 12 centimetrové paví očko. Domluvili jsme se, že si dáme jeden pořádnej prásk. Nakonec to bylo 123 minut s průměrnou hloubkou okolo 20 metrů. Kluci, teda Houba se Zdeňkem krátce dekošili v 9 metrech, já pak blbnul asi v 5 metrech a fotil rybičky. Aleš se tak nějak potloukal okolo. To uvádím jen proto, že jsme byli docela dlouho, teda 2 hodiny ve dvaceti metrech. Odjížíme na shop, vybalíme věci. Později půjdeme na večeři. Kolem 7 večer zjišťujeme, že Aldu kousla DCS, jen lehká forma. Vypadal přesně jak ti leguáni co tam všude lezou. Krásná mapa Yucatanu na Aldově bříšku. Alda bere kyslík a za hodinu je zcela OK. Večer sedíme ve vedlejší baru, kde dělají moc dobré bifteky.

Den dvanáctý -

Dneska si dáme ponor na jednom pěkném cenotu. Ráno jsme si tedy trošku přispali a tak vyrážíme později. Problém je trošku v tom, že nemůžeme cenot najít a když už jsme ho našli, tak zjistíme, že je zavřený. No nic moc. Když už jsme takhle daleko od shopu tak se mrkneme do místního městečka. Je pro normální mexičany nepřístupné. Město je obehnáno hradbami a ploty a cestu dovnitř hlídá ochranka. Je to malé luxusní městečko s delfináriem a dalšími vymoženostmi. Všude je čisto, ne jako normálně. Navštívíme místní shop s potápěním, kupujeme mapy systémů, knihu o cenotech a nějaké suvenýry. Dneska do vody nepůjdeme a budeme odpočívat. Dneska večer bude vedle v baru zase program s živou muzikou a dělají tam bifteky. Jedeme teda zpět do Tulumu a budeme odpočívat. Večer sedíme v baru.

Cenote Grand Cenote

Poslední den potápění. S Radkem jsme si připlatili další ponory, protože náš balíček byl již vyčerpán. Pojedeme znova na Grand Cenote, jednak je to kousek a taky si chci vzít foťák do vody a Grand cenote je jedno z mála míst, kde nejsou potřeba blesky. Nebudeme to nijak hrotit, dáme zase jeden prásk, nakonec to je 125 minut s hloubkou okolo 12 metrů. Pěknej pohodovej ponor, závěrem jsem si udělal pár hodně známých záběrů z Grandu ven, ale mám radost, tyhle jsou totiž moje a nikoho jiného. Po ponoru na Davida dopadá smutek z toho, že už zítra večer odlétáme a na smutek s námi pije pivo (ten se posere až to bude číst). To pivo je nějak divné, dobré ale divné, protože na mě působí jako afrodiziakum a ….......  asi dvě hodiny v kuse. No už se mi taky stýská po domově. Dneska nás kluci berou na večeři, je to v jejich režii. Jdeme do pizzerie, večer je samá sranda, kluci jsou rádi že jsme to přežili. V noci mě chytne žlučník a do rána bleju. Uffff.

Odlet domů

Od rána balíme věci, už předem je jasné, že se nemůžeme vejít na váhu. Kluci nás utěšují, že mexikáni na letišti nic neřeší a mají vše v paži. Viki mi ještě radí, jak mám zabalit některé suvenýry, co na rentgenu neradi vidí. Zabaleno, připraveno. Ve tři hodiny odpoledne jedeme na letiště. Veze nás Zdeněk,  krátké loučení. Za 3 týdny se uvidíme u nás v Liberci. Na odbavení zavazadel je fronta jak kráva. Jsme poslední v řadě, dáváme naše těžké tašky. Houba pracně zabalil hamak a už ho musíme vybalit a poslat zvlášť. Snažím se tašku podat pikolíkovi mimo váhu, ale zpozoroval to a zpět. Zvážit. No paráda 38 kilo, ale on to neřeší a je v pohodě. Jdeme na osobní odbavení, první Radek, já, Viki a Alda. Cestou slyším nějaké hlášení, ček, turist, ček. Jsem se úplně orosil, Viki furt něco mele a není rozumět co říkali. Musím říct, že jsem se krapítko přip.....  Radek jde na odbavení a hned ho berou stranou. Můj batoh projíždí, ale nikdo si ho nevšímá, protože už oblíčili Radka. Popadnu batoh a jdu stranou, neřeším to. Viki a Alda v pohodě. Dávám batoh ke klukům a jdu za Radek zjistit co se děje. Přiblblej mexikán chce vyndat baterku a posílá Radka, aby ji dal do hlavního zavazadla. Argumentujeme tím, že LTU mají požadavek, aby světla byla v příručním zavazadle a rozmontovaná. Ještě že neviděli ten můj batoh. Mám tam dvě světla a dva externí blesky. To by se asi posrali. Už nás držej hodinu a nic neřešej, nakonec ten šulín přijde a ptá se, za jak dlouho letíme. Za 20 minut hochu. Tak nad vším mávnul rukou a pustil Radka s náma. Než se dostaneme do letadla tak jsem ještě trošku na nervy. Už rolujeme, letadlo se strašně dlouho rozjíždí, to jak jsme nažraný a každej táhneme spousty dárků. Letíme. Tentokráte sedíme po dvojicích a já u okýnka. Venku je krásně, je viděl Kozumel, Cancůn. Za chvilku je vidět Kuba, kterou však míjíme. Letadlo se klepe a skáče nahoru a dolů, musíme se připoutat. Nad Kubou je bouřka jak prase, pohled pro bohy. Radek se bojí, tak mu vysvětluju, že Fidel je mrtvej a je to jen ohňostroj. Letíme horem, přes New York, Washington a pak Anglii, cesta zpátky je 9 hodin, skoro půlku se nám daří spát. Přistání v Mnichově je hnus. Od rána letíme krásně ve sluníčku, prohlížím si z hora Anglii, krása. Nad Německem je mlha, ale asi něja nízko. Vidíme zasněžené Alpy, paráda. Za 15 minut máme přistát, jsme asi 8 km vysoko a mraky jsou pořá pod náma. V 800 metrech se křídlo zabořilo do mraků, to by mě zajímalo co piloti vidí. Nic moc pohled oknem ven, asi ve 200 metrech se to otevřelo a bylo zase vidět. Uffff. Už pojíždíme, kluci od Luftwafe zase zabodovali. Je tu zima jak v tulení prdeli. Ten přechod je strašnej. Cestou domů ještě zaboduje Viki, když hořčicí zasere celou benzinovou pumpu. Prostě světák !

Závěrem malé shrnutí

Hromadu věcí jsem při sepisování tohodle díla zapoměl, protože ho dopisuju doma. Začal jsem sice psát už v Mexicu, ale postupně jsem na to čím dál tím víc kašlal. Je to jen takové malé shrnutí, musí se to zažít. Nám se povedlo dát dokupy dost dobrou partu, teda alespoň podlé mého názoru. Netrpěli jsem žádnou ponorkou, vždy jsme se bezproblémů domluvili, nikdo nikoho k ničemu nenutil, protostě paráda. Vetšinou jsme se pořád něčemu smáli, našemu humoru přišel na chuť i David a velmi rychle se mu přizpůsobil a již po třech dnech byl plnohodnotným partnerem pro naše bejkárny co jsme si vyváděli. Zdeněk byl kanec odpočátku. Co se týče jídla a ubytování jsme se nijak nerozcapovali, ale taky jsme nijak nešetřili. Ceny jsou v Mexicu pro nás velmi přijatelné, je to o něco levnější než v Chorvatsku. Ubytování bezproblémové, slušné. Co je paradoxem, tak v hotelu neměli žádné skříně, což nám chlapům vůbec nijak nevadí. Osobně se do Mexica budu zcela určitě vracet, cenotů je na Yucatanu asi 900 a my jsme prolezli sotva 10 z nich, takže to ještě bude pár návštěv.
    
Shrnutí naší cesty a potápění v cenotech napsal Pepek Záhora www.bumby.cz a pro potřeby www.podvodou.eu upravil Viktor Hoření.